Šuplík

Budiž tato strana rubrikou, která vysmýčí můj šuplík plný popsaných papírů.

Figurka

1. Plácám si z páňáčka, plácám si Golema,

plácám si hnědou figurku, z hovínka, hovena.

Ref:

Hovínka, hovena, figurky hnědé barvy,

než budeš ráno sochařit, pořádně se jídlem narvi.

2. Z měkkého udělám vlasy, s tvrdšího na oči řasy,

trošku přimáčknout palcem a náš lumpík. má umbilikus, má pupík.

3. Plácám si z hovínka panáčka, trošku připomíná Leoše Jánáčka

bylo v něm as trochu papriky, vypadá jak Emil Holub co právě vrátil se z Afriky

4. Plácám si figurku Golema, z hovínka, hovena

plácání není bez konce, mám málo hovínek,

stačí už jen na malého Japonce

5. Plácám si z páňáčka, plácám si Golema

plácám si hnědou figurku, z hovínka, hovena

Motto:

Když půdou figurky na dračku

vyrobíme víc hoven a pak i panáčků

Anička Hladová

Fialka je fialová

Anička je kousnutá

fialka tak narostla

Aničku kousnul had.

Fialce je to jedno

ale had měl asi hlad

obrovitánský hlad.

Anička za nohu se drží

fialka hloupě zírá

po fialce lezou mlži plži

Pepíček nemá si s kým hrát

had už nemá hlad

Anička je v márnici.

Anička už sladce, tvrdě spí

fialka je sežraná

a jaké je poučení

No, milé děti?

Sežrat co se sežrat dá!

Opilec v obchodním domě (Anorganické drama)

  Hlavní postavy : Opilec s opicí, Obchodník s chotí, Matka dvou dětí s jedním dítětem, Pokladní, Prodavač, Hajzlpaní

Den. Je ideální počasí k venkovnímu pobytu, mouchy létají vysoko, ale ne zas tak vysoko aby svými malilinkatými tělíčky stínily sluníčku. Za takového obyčejného počasí se v obyčejném městě stávají obyčejné věci. Tak třeba do obyčejného obchodního domu vstupují tři osoby, neznámou shodou okolností též aktéři našeho příběhu, a malou shodou okolností se znají, neboť bydlí v jednom domě, avšak do našeho obchodního domu vstupují nezávisle ne sobě a aniž by jeden o druhém věděli.

  1. Obchodník : Co když, zlatíčko, pověsíme na tvůj rozkošný krček (myslí přitom na milenku) něco blýskavého a utratíme trochu těch směšných peněž.
    Choť : To by bylo báječné (myslí na to jak se bude chlubit před milencem).
    Matka : Ty parchante, ničeho si nevážíš, tolik peněz ty boty stojí a ty je klidně zničíš. Co mám s tebou proboha dělat (Bere dítě za ruku a odchází ke dveřím našeho obchodního domu).
    A konečně se dostává na řadu náš opilec, oblíbený to hrdina:
    Opilec : Krrrrrk.??? (dlouhé říhnutí a poté nekoordinovaný pohyb skrze poslušně otvírající se dveře)
  2. Obchodník: Zlatíčko, ten blyštivý s kamínkem ti slušel lépe, Tento mě nějak irituje. (neví co to znamená, ale představuje si úzký krček své sekretářky a touto představou zakrývá realitu opuchlého laloku své manželky)
    Choť : Ten s kamínkem stál ale tak moc ( nuceně prosí očima).
    Obchodník : Pro tebe vše drahoušku (a nejen pro tebe).
    Matka dává vymočit své nehodné dítě a pak míří k oddělení Obuv-dětská.
    Opilec : Kde to jsem? Ááááá.....medvěd. Fuj, dyť je plyšovej. A co tady ksakru dělám?
    Opilec přemýšlí a bloudí hračkářstvím.
  3. Choť : Já bych raději ten se žlutou ozdůbkou, a černý kamínek by také nebyl k zahození.
    Obchodník se začíná nudit.
    Dítě : Tyhle nechci, já chci tyhle. (drobnou ručkou šmátrá po drobných botičkách s nedrobnou cenou).
    Matka : Ty jsou moc drahý dostaneš tyhle a basta ( podává dítěti znelíbenou obuv).
    Opilec : Ty plyšový zvířata tady visí jak mrtvoly na porážce, jen k nim přivěsit mých osumdesát kilo hovězího na víně (mysl se mu již pravděpodobně bystří).
  4. Obchodník : Tak si něco vyber, drahá. Zaplatím ti co budeš chtít.
    Choť : Opravdu? (Smyslný pohled)
    Obchodník : Opravdu (ztrápený pohled)
    Choť : A co takhle ještě šatičky ... (Na čele obchodníkově vyráží studený pot).
    Matka : Takový malý botičky a tolik stojí. (k pokladní)
    Pokladní : Hmm.
    Opilec : Eeště, že sem se vymotal z tý blbý hračkárny, fuj, to je smrad. (patrně prochází kolem drogerie).
    Opravdu je zvláštní, že ze všech vyprávění vyleze jako nejsympatitčtější osoba někdo na okraji společnosti - máte radši Ferdu Mravence nebo Brouka Pytlíka, vlka nebo zajíce?
  5. Matka : Tak jsme si koupili boty, teď půjdeme spolu nakoupit pak půjdeme domů a ukážeš je tatínkovy (mluví k dítěti).
    Dítě mlčí a nevěnuje matce pozornost, raději by navštívilo hračkářství .
    Choť : A tehle a ještě tamten ( přehrabuje se hromadou nepříliš laciných šperků)
    Obchodník jen marně obrací oči v sloup.
  6. Opilec vchází na toaletu za družného rozhovoru s hajzlpaní.
    Opilec : Teda paní, tady něco hučí a furt se to tu houpe a točí a houpe a blééééé. (všichni víme co udělal a ne jednou)
    Hajzlpaní : NO MLADEJ, kdo bude uklízet ten BORDÉL !!!
    Opilec pohoršeně zalézá do kabinky.
    Obchodník : Tak tenhle se ti líbí?. Opravdu ten?
    Choť :: A teď půjdeme vybrat šatičky...
    Matka : To je drahota, to je drahota (kouká na cenovky v samoobsluze). A ty už nezlob, nebo dneska nebude žádná televize.
  7. Opilec si utírá ústa papírovým ručníkem a odmítá otevřít bušící hajzlpaní.
    Matka : Ahój, jak se máš, a co ten tvůj?. A víš, že ...( dítě se nepozorovaně pouští máminy ruky, čehož si matka zabraná do rozhovoru nevšímá, a dítě cupitá nám známým směrem).
    Obchodník : Tak už si vyber nebo víš co? Nechám ti tady peníze a já jdu. A basta.
    Choť : Si di.
    Prodavač dělá, že neslyší, vždyť mu jde o kšeft.
    Prodavač: Nic neslyším, vždyť mi jde jen o kšeft.
    Opilec vybíhá ze záchodků.
    Hajzlapaní : Počkej až se tady ještě jednou ukážeš, já tě tímhle koštětem zmaluju, jako že jsem Hajzlapaní.
  8. Opilec právě míjí ve dveřích obchodníka .
    Obchodník: Dobrý den jak se máme?
    Opilec : Já mám žízeň (a opouští místo děje)
    Za opilcem následuje běžící Matka s pokřikem: „Kde mám dítě“
    Obchodník : Dobrý den.
    Matka : Dobrý den. To je draho, že ( A zmateně vybíhá ven).
    Obchodník : (pro sebe) To jsou dne s poměry.

Sedá do auta a vyráží ke své milence, která je shodou okolností manželka švagra milence jeho Chotě, jejíž sestra nikdy nemohla být členkou feministického hnutí, protože má pouze bratra, jehož matka je stará jako naše Hajzlpaní, co než zestárla, prodávala v oddělení Elektro takové malé i velké žárovky, co si jednou koupil Opilec domů, aby se v noci nezabil na schodech, protože jeho sousedkou je Matka, která je v nepříznivé finanční situaci, tudíž by jí i známost s Prodavačem možná mohla pomoci ( kdyby ovšem nějakou měla).

Prostě všchno se vším souvisí .

Dobré ráno

Světlo,

tikání hodin, zima, pomalu rozlepuji víčka. Tik, tak, tik, tak. Tělo začíná syčet, rozbíhá se, klouby z vrzání přechází do plynulého chodu.

Tik, tak, tik, tak. Srdce mi buší až v hlavě, v krku mám knedlík, oschlé rty mlčí, nevyloudí ani hlásku.

Tik, tak, tik, tak. Rádio taky mlčí, jen hodiny ukazují svůj vylhaný čas. Aniž jsem stačil zaregistrovat polohu ručiček, přivírám oči a nechávám proudit světlo skrz řasy. Zmuchlaný polštář zmuchlám ještě víc a za hrozného lomozu se převalím ze zad na bok.

Tik, tak, tik, tak. Jak důvěrně známé zvuky. Mozek. Kde je? Snad už začíná pracovat. Záblesk paměti. Co jsem chtěl vlastně dneska dělat? Neúprosné tik, tak hodin a mého srdce mě přibíjí do postele. Vstávej, tik, vstávej, tak. Za stěnou píská konvice. sousedova ranní káva. Terorizuju tělo představou, že vstanu a půjdu se umýt. Teď. Teď. Teď, tak zvedni se lenochu, proboha, zvedni se a začni žít, naplno, jak jsi vždycky hlásal. Dávivý kašel vypěstovaný reflex mě nutí dát ruku před rozpraskaná ústa. Tak, kolik je těch hodin? Kašlu na hodiny pokládám nohy na zem, sedám si a náročnou procedurou protahuji ztuhlou páteř za slastného oddechování a křupán k čemuž patří taky nějaké to zívnutí: „Uááááá!“.

Tik, tak, šourám se do koupelny, s krajní námahou překračuji práh oddalující mne od hygieny, chytám se umyvadla a říkám zrcadlu:

„Nazdar kocovino, jseš nový člověk.“

Balada o trápení rytíře Brdéčky s panošem Olbřímem a podlým rytířem Xaverem

Hluboký, temný středověk se děl, až z rozlehlých lesů se kouřilo. Rytířům v naší zemi živnost jen kvetla, nepřátel na každém kroku až dost. Na polorozpadlém, přesto honosném hradě Rumburku se dělo rytířské klání. A zde náš příběh začíná.

„Rytíři Brdéčko, rytíři Brdéčko!“ zatřásl kdosi se mnou.

„Čeho si žádáš panoši Olbříme?“

„Rytíř Xaver Tě na souboj vyzývá.“

„A kdy žádá utkat se se mnou?“

„Prý až polední slunce se dotkne hradní vížky.“

„Hmmm,“zavrtěl jsem se na slaměném loži.

„Kuš Olbříme,“ odpovědl jsem mui.

„A co tu dělá ta prokletá ženská?“, pravil jsem a konečně odlepil od patra jazyk přilepený medovinou.

„Sám jsi mne včera žádal,“ řekla a snad v úsměvu na mne vycenila zbytek předních zubů.

„Lžeš, hampejznice, to bych si přece pamatoval, raději táhni k čertu, stvoření ďáblovo!“ Odšourala se pryč, mumlaje: „Medovině přihýbá nemírně a pak neví ani jaké je jeho ctěné jméno. Taky mohl uronit stříbrňák, držgroš...“

Úplně jsem zapomněl na rytíře Xavera. Co proti mně ta plechová obluda má. Každý turnaj mne zbodne z koně, a místo turnajové hostiny pak ukazuji bolavou řiť felčarům. Ještě že mi pošlou medovinu na uklidnění bolesti. "Nu což", pomyslel jsem si, vstal za svého lože, poplácal koně a jal se hledat něco k snědku.

"Olbříme, Panoši Olbříme", křičel jsem vybíhajíc na nádvoří plné příprav na klání, "Rytíř Brdéčka hlady umírá". Olbřím cosi rychle přinesl. "Cože? Smrdutou rybu mi k snědku předkládáš", tázal jsem se vskutku slušně a hned jsem Olbříma odehnal, aby rybu neodnesl a nepohostil mne ještě něčím horším,. Beztak udělá dobře mému hlavybolu a břichabolu.

Pojedl jsem a jal jsem se podívat kamže to dopadá sluneční svit, jak jen je daleko od vížky. Chvíli jsem tam lelkoval a když bylo slunce na pět sáhů daleko, zavolal jsem opět Olbříma a začal se strojením do zbroje. "Olbříme, ty paznechte pomatený, honem mi podej přilbici, již blíží se doba turnaje a já musím na kůň vsednout ", chválil jsem milého panoše.

Jak již bylo řečeno, vsedl jsem na kůň a vážným krokem vjel na nádvoří Rumburku s otevřeným hledím. Rozhlédl jsem se. Vprostřed nádvoří stála tribuna se ctihodnými pány a dámami, přesně tam kde se srážely rytířské dřevce. Na nádvoří přicházeli rytíři koňmo a mnoho zas nádvoří opouštělo ležmo za potlesku diváků a přihlížejících. Ti ovšem tleskají někomu jinému.

Můj sok na kolbišti už byl. Olbřím mi podal dřevec, já jej zdvihl do výše a pokynul Xaverovi. Ten udělal totéž, oba jsme sklopili hledí a popohnali koně. "Xavere, dnes ochutnáš trus pod kopyty svého koně", bojovně jsem zvolal a pod tlakem Xaverova dřevce opustil sedlo. "Ranhojič, pomóc", křikl Olbřím, on už mne zná, tak je na to zvyklý. Sejmul mi přilbici.

"Žijete pane Brdéčko?"

"Já žiju, ale prdel mám jednu modřinu".

"Ta ostuda", zvedl jsem se a když potupně opouštěl nádvoří, zavadil o mne čísi zrak. Ano, byl to zrak mé vysněné panny Matyldy. Tedy vysněné, každý rytíř má sloužit nějaké ctěné panně a oba byla poslední pannou v okolí. Ani se nedivím. "Moc jste se nevyznamenal, ale po plese přijďte za mnou, dám vám znamení", špitla a byla pryč.

"Olbříme, pojď mne odstrojit, dneska už bylo práce vykonáno až dost".

Ulehl jsem na lože, řití vzhůru, to kvůli úlevě a oddal se posilujícímu spánku před večerním plesem.

Když nadešel soumrak a na Rumburce se začali zapalovat svíce, Olbřím mne vzbudil a pomohl mi s ustrojením na ples. Pak jsem pomalu vkráčel do hlavní símě hradu, hned jak jsem poslal Olbříma nacpat si břich v kuchyni, když je to dnes zadarmo. Přetrpěl jsem přihlouplé fidlání a poskakování komediantů a místo stravě duše jsem se raději věnoval stravě těla. Když přestalo bavit rytíře skotačení komediantů, začali se vychloubat svými hrdinstvími a později ódami a básněmi na toto téma.

Když první rytíř započal chlubivé veršované vyprávění o svých neuvěřitelných hrdinských skutcích, přitočil se ke mně dávný rodinný přítel, jehož otec byl přítelem mého otce a jeho děd byl přítelem mého děda, prostě přítel a ten šeptem povídá: "Zase tu není Xaver, to je až divné jak je nespolečenský." "Jo", povídám na to, "pravdu díš", a usedl jsem k další krmi.

Právě jsem dojídal další stehýnko, když se mne optala paní hradu, jenž se svým chotěm vévodila spolku veršujících rytířů: "A co rytíř Brdéčka, byl též políben múzou básníkovou?"

"Paní, jsem více rytířem nežli komediantem, přesto vám jednu báseň pro pobavení povím, jmenuje se Balada i trápení rytíře Brdéčky s panošem Olbřímem a tu je, má paní."

Povstal jsem, dožvýkal stehýnko, odkašlal a spustil jsem:

 

Olbříme, Olbříme,

Cos jsem našel ve víně,

Z číše mé smrad se vinul,

Že tys mi do ní plivnul.

Měsíc jsi se nemyl zase,

Horší už je jen to prase.

Kárám já ho pilně,

Zaslouží si,

Líná svině.

 

Domluvil jsem a chvíli bylo takové ticho, že bylo slyšet i řev opilých panošů z kuchyně, hradní pán zrudnul a s ním všichni rytíři. Však paní hradu mne zachránila, zatleskala ručkama a řekla: „Bravo, pan rytíř je rozený poeta“. Nastal hluk a všichni se opět počali bavit, paní domu se krátce usmála, nebo ušklíbla a cosi pronesla ke svému choti. V tom jsem spatřil Matyldu, mou vysněnou pannu, mimochodem dceru hradního pána, kterak se na mne upřímně dívá. Usmála se a upustila kapesníček. Zvedl jsem se od stolu, opustil své nedojedené kuřátko, vymluvil jsem se na čerstvé zranění a šel jsem podat panně Matyldě její šnuptychl.

„Kdy vás mohu vidět“, šeptám.

„Třeba hned.“

„A kde, má paní?“

„V mých komnatách přeci“, zaštěbetala a ztratila se ve dveřích. Já ji nenápadně následoval. Sotva jsem vstoupil do jejího pokoje, poklekl jsem a začal jí vyznávat lásku nejhoroucnějším způsobem: „Ach, panno Matyldo, váš zrak mi rozehřívá srdce a váš úsměv mne vynáší k nebi, staňte se mou, jen mou.“

„Ráda bych byla vaší paní, ale nemohu. A posaďte se pane rytíři“

„To zas nemohu já“, odvětil jsem vzpomenuv si na modřiny.

„Proč nemůžete být mou, kdo je tou překážkou, zabiju ho,“ blufoval jsem.

„Tu, však pohleďte,“ a místo zbytečných slov pozvedla sukně.

„Vždyť je to …,“ vykoktal jsem.

„Ano, pás cudnosti,“ odvětila.

„A kdo má klíč, smím – li se ptát?“

„Ach, to je dlouhé vyprávění, ale chcete – li ušetřím vás svého smutného příběhu.“

„Ne, jen vyprávějte,“ pobídl jsem ji.

„Kdysi dávno jsem se měla vdát za jednoho celkem neznámého rytíře. Ten však těsně před svatbou odjel na křížovou výpravu a aby uchránil mou nevinnost, nasadil mi tohle. Prý v boji padl a klíč mu sebral jiný rytíř, jak vzkazoval posel, který mi oznámil tenkrát tu hroznou zprávu.“

„A kdo má tedy klíč nyní?“

„Ach, to byste nevěřil.“

„A kdo tedy?“

„Prý ho má v držení,“ šeptala skrze slzy, „rytíř Xaver!“

Tak takhle to je. Povšiml si mé náklonnosti k panně Matyldě a nyní se mne snaží ponížit.

„Panno Matyldo, hned zítra ho vyzvu na souboj a až ho zabiju, získám pro nás ten klíč, to vám slibuji.“

„Ach, jste tak šlechetný rytíři Brdéčko,“ špitla a já ji tiše opustil.

„Panoši Olbříme, panoši Olbříme,“ budil jsem ráno chrápajícího Olbříma, „v noci proléváš medovinu hrdlem a v denní čas bys spal, tak vstávej, opilče.“

„Urrrááá!“, chtěl jsem řící „Uááá, pane ale poněkud mi to ujelo“

„Olbříme, musíš vyřídit Xaverovi výzvu k souboji.“

„Pane rytíři, všechno se točí a hlava mne bolí …“

„Nelelkuj a upaluj,“ rozkázal jsem. V mžiku byl Olbřím zpátky. „To už jsi zpátky ?“ zeptal jsem se.

„Ale kdež, na hradě je královský posel se zprávou o křížové výpravě.“

„A kdy máme podle veličenstva vyrazit na cestu?“

„Co nejdříve, pane rytíři.“

„Nu, Xaver počká, začni připravovat na cestu a nezapomeň na zásoby dobrého jídla a pití a pospěš si než zásoby rozeberou ostatní.“

Zbytek textu šuplík během let tak nějak sežral, máte-li zájem o pokračovaní dejte mi to vědět na juhy@rustyrocket.cz. Najde-li se alespoň nějaký zájemce příběh může pokračovat.